Byl jednou jeden král – prospěchář, sebestředný narcista a nebezpečný sociopat. Lidé ho měli rádi, protože si s nimi hrál jako kočka s myší. A lidé mají hraní rádi, hlavně když mají plné žaludky, o což se král dokázal postarat. Byl velkým praktikem orientovaným na dosahování svých vlastních cílů. Vlastně člověk (ani král) nemusí být Einstein, aby chápal a uplatňoval starořímské “Chléb a hry!”. A tak se královi lidé měli dobře – byla to doba nadbytku.
Z přemíry jídla většina trpěla nadváhou nebo obezitou. Šatníky přetékaly oblečením, které na sebe nikdo nevzal, jak byl rok dlouhý. Skříně plnilo množství nepotřebností, které lidé prostě jen měli, ani nevěděli proč. Někteří na svých účtech hromadili peníze, které v zásadě nebyli schopni sami o sobě utratit, a jiní zase přijímali dluhy, u kterých ani neuvažovali, že je někdy vůbec splatí.
Král tohle podporoval a živil svým vlastním příkladem. Bral a rozdával ze společného a současně mohutně sypal do vlastní kapsy. Jenže král nebyl z královského rodu. Byl šlechtickým zbohatlíkem, který dokázal urvat trůn právě proto, že mu chyběla vlastnost skutečných velkých králů – sloužit své zemi. Sloužil totiž svému prospěchu, a to se mu mělo stát osudným.
Čím více měli lidé materiálních statků, tím více cítili, že jim něco chybí. Jakoby byli vnitřně víc a víc prázdní. Začínali trpět nepojmenovatelnou nespokojeností, vzájemné vztahy byly horší a horší. Vnitřní pnutí se stávalo nesnesitelným. A tak začali zvyšovat dávky jídla, cukrů, nepotřebností a zábavy. Stali se z nich feťáci nadbytku.
Dávky byly vyšší a vyšší. Ale jejich skutečná spokojenost ani vztahy se nelepšily. Ba spíše naopak. A král nechával lidi dopovat čím dál víc. Myslel na to, jak dnes urvat co nejvíc bez ohledu na to, zda zítra či za rok bude z čeho brát. Bez ohledu na to, že výsledkem nezřízeného dopingu bude smrt nebo v lepším případě velká kocovina a bolehlav. Král štval lidi navzájem proti sobě. Vydával příkazy a zákazy, aby bylo po jeho. Kdo se mu protivil, se zlou se potázal. Byla to doba nedostatku vnitřní spokojenosti, chybějící laskavosti a složitých vztahů.
Avšak někteří lidé občas vynechali dávku a začali se probouzet s kocovinou po feťácké jízdě. A začali se ptát, jak mohou být spokojenější a mít pěkné vztahy a být k sobě laskavější. A to byl začátek konce krále nadbytku a nedostatku.
Jak myslíte, že pohádka skončí? Jaké byste chtěli pokračování? A jak by to asi napsala Božena Němcová?