Žijeme v době hojnosti a blahobytu. A v tom je ten problém. Ne, nebojte se, teď nebude následovat kázání o tom, jak si nevážíme všech statků, které máme k dispozici, ani o tom, že jsme nevděčníci nevděční, ani o tom, co bychom snad ještě chtěli, proboha, když máme všechno…
Jenom toho máme všeho moc – moc jídla, moc oblečení, moc aut, moc práce, moc peněz nebo naopak moc dluhů, moc povinností a starostí, moc možností se zabavit – prostě moc vstupů a vjemů, které upoutávají (nebo spíše vytěžují) naši pozornost. A jelikož je jich moc, tak nad námi mají moc!
Zdánlivě, protože platí jen do té doby, dokud si neuvědomíme, že o směřování své pozornosti rozhodujeme výhradně my sami. Pokud nám tedy v tom našem vytížení zbyla nějaká kapacita si to uvědomit.
Věděli jste, že pozornost vychází ze slova “zřít”, které znamenalo v původním významu zářit, svítit, lesknout se? No a jelikož naše “světlo” věnujeme všem těm vnějším statkům vyjmenovaným před chvílí (tedy věcem, službám, kvalitám), tak už prostě nezbývá na ty vnitřní. Kapacita naší pozornosti je omezená a je-li obsazena pouze vnějšími vstupy, tak na ty vnitřní záležitosti už nezbývá. Nemáme tak čas a prostor být sami se sebou, se svými pocity, se svým tělem, se svým dechem, ve svém srdci. Jen tak, protože potřebujeme nějakou pozornost (záměrně nepíšu “trochu pozornosti”, protože potřebujeme víc než trochu, i když lepší trochu než nic). Potřebujeme zářit a svítit taky sami sobě, pro sebe, o sobě.
Žijeme v tak mocné hojnosti a blahobytu vnějších statků, že nemáme sílu a moc je vyvažovat (vlastní) péčí o vnitřní svět sebe sama. Třeba jen odpočíváním (ne u televize, protože to je vnější vstup) nebo rozjímáním o svých myšlenkách, názorech nebo tvořením (malováním, psaním, zpíváním, hraním, hnětením, krášlením) nebo jen pozorováním svých pocitů a vnímáním svého těla.
Jen si vemte, kolik pozornosti věnujeme penězům – kolik a jak vydělat, kde, kdy a za co je utratit, kam investovat a co z toho, kde si půjčit a co za to. A s jakým záměrem penězům vlastně tolik pozornosti věnujeme? Co nám to má vnitřně přinést? Zajistí mi více peněz lepší nádech? Utříbí mi to myšlenky? Uklidní mě to? Může, ale přemýšlíme o tom takto?
Vnější hojnost je skvělá a jednodušeji se s ní žije, jenže pro životní rovnováhu to nestačí, chybí-li vnitřní spokojenost. Obojí totiž potřebuje naši pozornost.